Tuhle mě moje kadeřnice trochu zaskočila větou: „Ty máš ale odvahu dát na internet ty první videa z tyče!“ Ráda bych řekla, že ty TRAPNOVIDEA skutečně neznamenají absenci sebereflexe, nedostatek soudnosti či počínající demenci.
Plně si uvědomuji, že na těch předchozích "trapnovideích" vypadají mé úvodní pokusy o eleganatní kroky kolem tyče velmi směšně a že mi tam spousta věcí nejde. A v tom je zdá se celá pointa tohoto expetimentu. Je samozřejmě úžasné se dívat na Nasťu Sokolovou a její lítačky kolem tyče v soutěži Ukraina Got Talent. Nejeden laik zamáčkne při tomto projevu emocionální slzu a to i v případě, pokud vás maturita z ruštiny minula hodně velkou oklikou.
Přiznám se, že i když mi Anastasiina videa byla značnou motivací, jako tyčkou netknutý amatér jsem v tom neviděla nic rozumně proveditelného. Alespoň ne v blízké době. Ještě v únoru či březnu mě ani nenapadlo, že během července tohoto roku budu vědět, jak se jmenují jednotlivé prvky z téhle její show a že většinu z nich začnu nacvičovat, ale to trochu předbíhám. Především bych se k tomu bez trapnonácviku a vlastní nešikovnosti nikdy nedostala.
Tyčkový deník píšu retrospektivně tak trochu záměrně. Mírný odstup od krušnosti začátků mi dovoluje se na ně dívat s nadhledem a legrací, protože jinak bych opravdu nenašla tu správnou odvahu své první trapno-pokusy prezentovat. Navíc u sportu, kde se vás hned v úvodu instruktorka zeptá, zda počítáte s tím, že budete mít modřiny, spáleniny a odřeniny a na první lekci podepisujete prohlášení o tom, že jste si vědomi rizik spojených s cvičením včetně možnosti smrti, je dobré si uchovávat zdravou míru sarkasmu, sebeironie a pozitivního humoru. Mým oblíbeným heslem se tak stává: Když už nejsem dobrá, ať jsem aspoň vtipná!
A přesně podle tohoto hesla dělám šestý a sedmý týden veliké pokroky. Na tyči sedím a ležím (pozice Layback), i když to fakt není žádný komfort. Dělám také varietní trik s názvem Hallo boy. Odpusťte si prosím nejapnou otázku, proč se to tak asi jmenuje. Tenhle velmi výmluvný slangový název v praxi zcela překryl původní pojmenování cviku a tím je sed na zápěstí (Wrist seat).
Já vim, že jsem minule říkala, že na tu točitou mrchu už nikdy nevlezu. Ale jak dlouho trvá níkdy?
Když už se zaklínáme slovíčkem nikdy, tušíme, že překážky, které objektivně stojí proti dané skutečnosti, jsou natolik nezdolatelné, že ona zmiňovaná situace prostě nemůže nastat. Nikdy. V praxi potom slovo „nikdy“ znamená různě dlouhý časový úsek. Čím lepší odhad překážek, tím déle působí magie zaklínadla „nikdy“.
Já samozřejmě netvrdím, že slovo nikdy nemůže nabývat v některých případech i hodnoty nekonečna. Nicméně můj odhad zdolání nevolnosti na roztočené spinové tyči se nakonec ukázal jako velmi amatérský, protože jsem se povolování šroubu vyhýbala asi jenom jeden týden. Ze zděšení a averze jsem plynule přešla do stavu zbožňování a extatického adorování. Představa, že si na tomhle opravdu zalítám, byla silnější...
Zkouším poprvé také Bohyni (Goddess). Zavěsit se pouze za lýtko hlavou dolu, i když s pomocí ruky, jde zprvu přes mrtvoly mého pudu sebezáchovy. Hlavně tu pokrčenou nohu za živýho boha nepouštěj, říkám si stále dokola. Z bezpečnostních důvodů dělám hodně dlouho všechny pokusy jen malý kousek nad zemí, ale i pád z půlmetru na záda je pěkná herda.
V následujícím videu uvidíte nácvik prvku Cradle (Kolíbka) a Bohyně na točité tyči krok po kroku:
Zjišťuju, že se na spinnové tyči sice dá udržet a ani mi nemusí vyšilovat žaludek, ale veškerá estetika tohoto náčiní je odvislá od toho, jak dobře dokážete udržet prvky ze statické tyče delší dobu. A tady proti odstředivé síle vynakládáte na každý prvek podle mého skromného odhadu tak o 30 – 40 % síly navíc, než na statické tyči. No, výpočty jsem na to fakt nedělala. Závidím tajně holkám, které na spinovce ladně šplhají jakoby nic, zatímco já ne a ne se na tom roztočeném nesmyslu vydrápat.
A pořád přemýšlím, jak daleko v mé praxi je to lítání, o kterém se mi zdá v mých fantaziích...
Žádné komentáře:
Okomentovat